2026-M05-CZ

#2026-M05

Snažím se kontinuálně rozvíjet nějakou vlastní výzkumnou linii „elektronických organismů“ uvnitř přírodních ekosystémů. Cílem je vytvořit nějaký teoretický rámec, jak je možné takové interaktivní objekty dostat do exteriéru, a jak může takový stroj vůbec fungovat. Ačkoliv je to stále v rané fázi, mám snahu to organizovat do nějaké struktury a postupně iterovat. Snad to nebude (zase) vypadat, že si romantizuju stroje... 🤖

Technologie v přírodě a užitečnost strojů

Samotná myšlenka toho, proč bychom vlastně měli technologie do krajiny vkládat, je trochu naivní. Jenže technika v přírodě už dávno je, jen jí říkáme infrastruktura (vysílače, sondy, dráty vysokého napětí nebo noční osvětlení). Otázka tedy není, zda technika do krajiny patří — ona v ní už je. Jde spíš o to, co konkrétně technika v přírodě přidává? A právě proto jsem dlouho hledal různá místa, kde by stroj mohl ekosystému i přímo pomoci.

Ale čím hlouběji jsem se do toho nořil, tím víc mi docházelo, že většina takových přírodních procesů je dávno dostatečně optimalizována. Mycelium se s kořenovým systémem propojuje a vyměňuje s ním živiny po celé generace stromů. Žížaly zpracují desítky tun půdy na hektar za rok zadarmo. Houby sice rozkládají napadený smrk celá desetiletí, ale ta pomalost je vlastně v pořádku. Akcelerace, kterou bychom mohli dodat strojem, má vždy svou energetickou cenu, spolu s rizikem narušení rozmanitosti a kontaminace substrátu.

Expozice další takové technologie v krajině zpravidla nepřidá nic biologii, ale může dát něco nám. Stroj v přírodě užitečný být může, ale ne nutně tím, že bude reprodukovat dobře optimalizovaný systém. Nechci tím rezignovat na ekologický přesah, ale spíš ujasnit směr projektu.

Spřízněné stroje

Gilberto Esparza, Plantas Nómadas / autonomní robot kočující po znečištěné řece
Ian Ingram / roboti, kteří snímají signál divokých druhů a překládají ho
Ken Rinaldo, Autopoiesis / A-Life robotické sochy, co mění chování a „komunikují" mezi sebou
Ivan Henriques, Symbiotic Machine / autonomní solární stroj požírající řasy
Edward Ihnatowicz, The Senster (1970) / kybernetický plachý tvor

Význam stroje

Vycházím ze společného východiska, že stroj, postavený kolem obrany (údržby) vlastních podmínek (rovnováhy), má uvnitř něco, o co může přijít. A právě to směřuje jeho chování. Tzv. prekérní autonomie (Hans Jonas) říká, že i velmi prostý systém, který si drží vlastní hranice, začíná mít vůči světu cosi jako zájem na vlastním přetrvávání. Stroj přitom nežije a nic necítí. Stačí, že má vnitřek s hranicemi a stojí o jejich udržení.

Stroj s takovou autonomií má vlastní Umwelt (Uexküll). Svět tak, jak se právě jemu jeví. Složený z veličin, které sám snímá (napětí baterie, vlhkost ovzduší, vibrace v půdě). Stroj ale nečte krajinu jen senzory, čte ji i vlastním tělem. Ví, kolik energie spotřebuje za den, jak dlouho schne vlhkost na těle, nebo čeho se při průzkumu dotkne. Všechno jsou to údaje o místě, ve kterém je stroj zapuštěný. Informace o takovém poznání okolí jsou vlastním deníkem robota, neoddělitelného od místa, ve kterém se nachází.

Takové objekty nemají za cíl předstírat život. Jde spíš o to, aby o něm o něm vyvolávaly otázky, protože jejich chování je skutečně na hranici. Tentýž robot ovládaný člověkem vnímáme jako nástroj, ale jakmile jedná z vlastní zpětné vazby, čteme ho jako aktéra (viz. Systém), aniž by se v něm něco fyzicky změnilo. Dnes se zkoumají například xenoboti, drobné shluky žabích buněk poskládané evolučním algoritmem. Sami se hojí, dokážou nahrnout volné buňky do své kopie a kolektivně se pohybovat, aniž by je někdo krok za krokem naprogramoval. To jsou vlastnosti, které jsme „strojům“ po desetiletí upírali, protože jsme je stavěli jako modulární a předvídatelné. Ne protože by to v principu nezvládli. Ostatně Čapkův robot z neživého materiálu nikdy nebyl.

Nicméně výsledné chování stroje je přece jen autorské, protože ho sám navrhuju. Emergentní vlastnosti a nečekané chování v něm čte sám pozorovatel. Mechanický stroj sám o sobě nic neví a o nic neusiluje. Osobnost, péči, či záměr si do stroje promítá vždy člověk.

Tři polohy

Abych to celé nějak ukotvil, definoval jsem si tři typologické polohy, ve kterých se může takový elektronický organismus nacházet.

  STROJ V KRAJINĚ: TŘI POLOHY
  
  A · NÁVŠTĚVNÍK   zkoumá a mapuje    pohyblivý, sezonní      → mapa zkušenosti
  B · OBYVATEL     práce naprázdno    stacionární, pomalý     → zanechává artefakt
  C · PŘEKLADAČ    poslouchá půdu     statický, nepřetržitý   → překlad, pozornost

A | Návštěvník

Pohyblivý povrchový elektronický organismus. Konceptuálně nejvíc navazuje na hexapoda Hosta a posouvá jej do exteriéru. Návštěvník v krajině nepracuje (nesází, neinokuluje, nezavlažuje). Pohybuje se, zkoumá a skenuje. Na hřbetě LiDAR a kamera, v těle piezo, senzory a sondy. Kontinuálně sbírá data a odnáší si mapu krajiny ve formě, kterou nikdo jiný nezachytí. Mapu zkušeností, kde stál déle a kde rychleji prošel, kde detekoval pohyb a kde byl sám. Archivované svědectví o plynutí času a proměně podnebí a porostů.

Architektura chování je homeostatická. Návštěvník sleduje vnitřní stavy (úroveň baterie, vnitřní teplotu, kvalitu signálu) a chování plyne z toho, jak si tyto stavy brání. Trajektorie pohybu po lese je vedlejší produkt snahy o vlastní přetrvání. Lidský pozorovatel nepozná, jestli stroj přitahuje světlo nebo strom. Je pouze svědkem cizího způsobu, jak v krajině být a přetrvat.

B | Obyvatel

Odložený stroj, který v krajině jen je. Nemá žádný úkol, ani žádný měřitelný přínos pro ekosystém. Je to pomalý, drobný objekt, který postupně vyvíjí vlastní rituál. Ráno se posune o pár centimetrů za sluncem a v poledne se zase schová do stínu. Někdy naškrábe do hlíny stopu, jindy posbírá pár větviček a srovná je do struktury, kterou jsem mu nezadal a která sama o sobě nic neznamená. Zanechává po sobě nespočet vlastních artefaktů.

Tato poloha je zcela zbytečná, a to je klíčové. Z hlediska ekosystému se nic závratného nemění. Ale my vidíme stroj, který se o něco stará, byť ani jeden z nás neví o co. Jakási práce naprázdno. Organizovaná činnost, která běží a spotřebovává, aniž by se obracela v užitek.

Hardwarově je to objekt s malým odběrem a hrstkou jednoduchých axiomů (jde za světlem, ustupuje do stínu, vyhýbá se vodě, šetří energii). Tahle poloha je zároveň jediná, u které dává smysl nechat chování se volně vyvíjet. Software se může v čase přepisovat sám. Evoluce neslouží žádnému vnějšímu úkolu, jen donekonečna přeskládává prázdné gesto, a ta prázdnota je pointa.

C | Překladač

Statický vertikální organismus, 1 až 2 m vysoký. Má dvě vertikální světlovodivá tykadla, která komunikují světlem, případně zvukem, a pomyslné senzorické kořeny, vyměnitelné sondy, které propůjčují stroji smyslový dosah do okolního ekosystému. Vnímá bioakustiku v půdě, kontaktní vibrace na okolních površích, vlhkostní a světelný kontext, případně chemické nebo spektrální vstupy.

Antény (tykadla) fungují jako nástroj překladu. Zachycují dění na frekvencích a v měřítcích, které člověk nemůže vnímat přímo. Půda totiž zní pod prahem hlasitosti, kam se lidský sluch nedostane. V pásmu zhruba 20 Hz až 8 kHz se pod zemí odehrává dění, jež antény převádějí do srozumitelného média skrz syntézu zvuku a světla. (pohyb chvostoskoků v opadu, peristaltika žížaly, lýkožrout hlodající chodbu v lýku umírajícího smrku). Zároveň může nepřetržitě zaznamenávat, co slyší v půdě, a vytvářet tak lokální archiv místa.

Jednotka funguje samostatně. Nabíjí se ze slunce, dlouhodobě se obejde bez údržby a komunikuje navenek jen tehdy, když má pro koho. Stroji je svěřena delegovaná pozornost, na kterou by člověk sám asi neměl trpělivost. Stroj snímá neustále a otevírá komunikační kanál, kdykoliv někdo kolem prochází. Tykadla se rozjasní a reproduktor začne syntetizovat zvuk toho, co slyší pod zemí. Po čase se objekt přizpůsobí rytmu konkrétního místa, jeho dennímu cyklu, vlhkosti a teplotě, nebo zvuku života pod půdou.

"Antennae"

Tykadla typu C mám aktuálně nejdál ve vývoji. Podařilo se mi rozkreslit hardware a základní funkce. Mám v plánu je vyvíjet v terénu na letním PIFcampu v údolí Soči, na konci července. Projekt zároveň přirozeně navazuje na Receptor a Synapse . Časem bych ho rád rozvinul do sítě více objektů v krajině, které by si navzájem předávaly informace a vytvářely tak společný technologický (eko)systém.

SIDE-NOTE: Publikum mimo lidský druh: Dalo by se to ale nahlížet ještě z jednoho úhlu pohledu. Co kdyby stroj nekomunikoval s námi, ale naopak cíleně dával zpět něco biologii? Spektrální vysílání adresované nelidskému vnímání, úzkopásmové LED v jantarové 590 nm tolerované netopýry, blízké UV 365 nm přitahující můry, polarizované kanály pro vybrané brouky. Stroj by si v té poloze vybral publikum ryze mimo lidský druh a krajina by mu byla skutečným adresátem. Zatím nad tím sice jen spekuluju, ale bylo by zajímavé i toto odvětví zkoumat. Snad v budoucnu s nějakým odborníkem na dané druhy.

Research Log

Active Sensing Subserves Task-Level Control - aktivní snímání nevzniká z touhy minimalizovat nejistotu, vychází přímo z řízení vlastního chování. Pohyb je substrát vnímání, ne jeho vedlejší efekt.
Sensing Intelligence as a Trainable Metamaterial Property - tvar těla z metamateriálu se dá natrénovat tak, aby sám odvedl část vnímavé práce. Až pětkrát přesnější snímání, nebo skoro o řád míň senzorů.
Exploratory Experience Shapes the Geometry of Predictive Representations - myši i agenti, kteří krajinu zkoumají, si budují uspořádanější vnitřní mapu. Jakmile jdou rovnou za odměnou, mapa se rozpadá.

První litografie ze Syntetického Archivu.